DNS, domény a cz.nic

Od jména k adrese

Do prohlížeče píšeme seznam.cz, ale síť umí pracovat jen s IP adresami. Překlad jména na adresu má na starosti DNS (Domain Name System). Bez něj bychom si museli ke každé oblíbené stránce pamatovat číslo jako 77.75.79.222 – podobně jako telefonní čísla místo jmen v kontaktech.

DNS proto funguje jako telefonní seznam internetu, jen ho nikdo nedrží celý na jednom místě. Je rozdělený na miliony serverů po celém světě a dotaz se k odpovědi proptává postupně, server od serveru.

Cesta jednoho dotazu

Tohle proptávání se neděje v našem počítači. Odvede ho za nás překladač (resolver) – server, který má obvykle na starosti poskytovatel připojení, případně veřejná služba jako Google nebo Cloudflare. Počítač se zeptá překladače jen jednou a počká na hotovou odpověď.

Když poprvé potřebujeme adresu k blog.skola.cz, překladač postupuje ve třech krocích:

1. Kořenový server – kdo spravuje .cz? Odpoví adresou serveru pro doménu .cz. Kořenových serverů je na celém světě jen třináct, označených písmeny A až M, ale každý běží na desítkách fyzických strojů rozmístěných po různých kontinentech, takže dotazy zvládají i ve velkém.
2. Server domény .cz – kdo spravuje skola.cz? Odpoví adresou jmenného serveru té domény.
3. Jmenný server skola.cz – jaká je adresa blog.skola.cz? Vrátí konkrétní IP.

Výsledek si překladač i počítač na nějakou dobu uloží do paměti (cache), aby se příště nemusel ptát znovu – druhé a další otevření stránky je pak rychlejší, protože dotaz nemusí cestovat přes tři servery znovu. Jak dlouho odpověď v cache vydrží, určuje hodnota TTL u záznamu – od pár minut po několik dní.

Typy doménových záznamů

Doména nedrží jen jednu adresu, ale může obsahovat mnoho typů záznamů. Nejčastější záznamy jsou:

Proto může jedna změna v DNS přesměrovat web i poštu jinam, aniž by se sáhlo na samotný web – firma tak může mít web u jednoho poskytovatele a poštu (záznam MX) u úplně jiného, třeba u Google Workspace.